Nejsem v IT náboru žádným nováčkem, ale i tak mě občas překvapuje strastiplná cesta lidí k nové práci. Přitom není žádnou výjimkou, že se některé situace opakují, a proto jsem se rozhodla se s Vámi o jeden aktuální postřeh z praxe podělit.

Trocha teorie

Pracovně-právní vztahy v České republice upravuje zákon č. 262/2006 Sb., rovněž zvaný zákoník práce. Ukotvuje nejen jednotlivé formy zaměstnaneckých poměrů, ale především práva a povinnosti zaměstnance a zaměstnavatele. Nutno zdůraznit, že zákon se také zaobírá problematikou ochrany zaměstnance před neoprávněným chováním zaměstnavatele a stanoví mantinely, ve kterých se zúčastněné strany smějí pohybovat. Zákon také vymezuje, jak mají vypadat obecné náležitosti pracovní smlouvy, a dále pak především vznik, změna a zánik pracovního poměru. A právě s těmito oblastmi se nejčastěji pojí situace, které s kandidáty řeším. Nebojte se, nebudeme zde celý zákoník rozebírat. Nejsem právník, ale praktik, a proto se dnes zaměříme na konkrétní případ, který byl v rozporu přímo s výše uvedenou právní úpravou, nebo minimálně s dobrými mravy.

František Dobrota

Tento příběh je spojen s Františkem, ale mohlo se to stát stejně tak i Janě, nebo Petrovi. Respektive, kandidát se ve skutečnosti jmenoval jinak, ale František poslouží jako dobrá zástupná osoba. Doplním rovněž, že přestože se to možná bude zdát až neuvěřitelné, s výjimkou jména jsem zbytek příběhu nijak neupravovala.

Na začátku naší komunikace byl František na svém místě relativně spokojený, ale otevřený zajímavé práci, pokud by mu přinesla rozvoj, který postrádal. Několik takových pozic jsme našli a jemu se jedna velmi líbila, ba co víc, Františkovy zkušenosti a přístup k práci se líbily i manažerovi u mého zákazníka. Po dvou kolech výběrového řízení a necelých dvou týdnech si pánové plácli. V tu chvíli nastala druhá fáze mojí práce, být oporou pro kandidáta, pokud by cokoli potřeboval probrat ohledně ukončení stávajícího zaměstnání.

Ze zkušenosti vím, že ne vždy si uchazeči vědí rady s tím, jak mají postupovat. Obzvlášť pokud mění práci poprvé, nebo po velmi dlouhé době. Proto je celým procesem provázím a nabízím jim radu a konzultaci pro případ, že by ji potřebovali. A stejně tomu bylo i u Františka. Zeptala jsem se ho přímo, jestli už se svým nadřízeným mluvil o tom, že chce odejít. Odpověď mě nijak nepřekvapila – ještě mu to neřekl a přemýšlel, jak na to. Měli naplánovanou schůzku na následující týden, a tak se František rozhodl svou výpověď nadřízenému oznámit osobně v jejím průběhu. Byl rozhodnutý odejít. Ze zkušenosti vím, že ne všude se k zaměstnancům přistupuje zcela férově a ihned jsem Františka upozornila, že se jeho nadřízenému výpověď nebude líbit a jednání nemusí být příjemné. Na tom by nebylo nic divného. Žádný šéf, kterému zaměstnanec donese výpověď zrovna neskáče radostí. Ale reakce Františkova manažera na otevřené jednání následované písemnou výpovědí nebyla vůbec v pořádku. Odehrálo se to přibližně následovně.

František se na pravidelné sezení připravil, a povídá: „Šéfe, už nějakou dobu se bavíme o mém kariérním posunu, a protože jsme za poslední rok a půl nenašli žádnou rozumnou možnost, rozhodl jsem hledat rozvoj jinde. Tady už prostě nemám kam růst, a proto chci odejít. Velmi si vážím všeho, co jsem se zde naučil a jsem připraven Vám poskytnout podporu při zaškolování mého kolegy, který práci převezme.“

Následně František předává nadřízenému písemnou výpověď. Ten reaguje velmi emotivně.

Šéf: „No to si děláš srandu?! Po tom všem, co jsme pro tebe udělali? Vždyť na tobě závisí skoro všechny projekty. Kdo to za tebe bude jako dělat?“

František byl reakcí zaskočen: „Vždyť Vám říkám, že Vám pomůžu zaškolit kolegu, který se mnou už nějakou dobu spolupracuje, aby to mohl všechno převzít. Projekty přece nestojí jen na mě, je tu celý tým.“

Šéf: „Ale na tobě stojí velká část práce a nemůžeme si dovolit žádné zpoždění. Podívej, já se s tebou o tom teď nemůžu bavit. Potkáme se zítra odpoledne.“

Na to Františkův šéf opustil místnost, aniž by si jeho výpověď převzal.

Druhý den schůzka pokračovala i za účasti kolegy z personálního oddělení, který však jen tiše seděl a dělal si poznámky.

Šéf: „Podívej, Franto, chápeš vůbec, jaké mi způsobuješ problémy? Já jsem se v tobě opravdu zklamal. Nemám v týmu kapacitu na to, aby někdo převzal tvoji rozběhnutou práci. Takže to bude takhle. Buďto dokončíš všechny rozdělané projekty, nebo se rozloučíme ihned tady na místě. Tady máš od nás připravenou výpověď s výpovědní lhůtou čtyři měsíce. Ber, nebo nech být. Rozhodnout se musíš ihned.“

František: „Ale počkat, vždyť výpovědní lhůta je dva měsíce, ne čtyři. Navíc jsem Vám už včera přinesl připravenou výpověď, tady ji máte.“

František znovu předložil připravený dokument a marně hledal očima podporu u personalisty. Ten nereagoval.

Šéf: „Podívej se, tak chceš dohodu, nebo ne? Mě ten tvůj papír nezajímá. Tohle je naše dohoda, ber, nebo ne. Pokud teď odejdeš, tak už zítra nemusíš chodit do práce. Tak to tu podepiš, ať to máme za sebou.“

František: „Ale to přece nejde…“

Šéf: „Jak nejde?! Jestli chceš dohodu, tak to bude takhle!“

František se bohužel nechal zastrašit a dokument podepsal. Až mnohem později si doma uvědomil, co to vlastně znamená.

Poučení

Jak na tomto příběhu sami vidíte, nadřízený dotlačil Františka tam, kam chtěl. Dostal jej nátlakem do situace, že se František možná i cítil provinile a kývl na něco, co by za běžných okolností nikdy neudělal. Neměl prostor přemýšlet, nechal se zastrašit a vyhodnotil situaci špatně. Zalekl se, že když se se šéfem rozloučí ihned, bude to pro něj mít neblahé následky, byť sám v tu chvíli nevěděl, jaké. Neznal svá práva a možnosti a s nikým se neporadil.

Rozeberme si, co by se mohlo stát, kdyby se František v dané situaci zastrašit nenechal a v klidu šéfovi vysvětlil, že se mu jeho forma dohody a jednání nelíbí, a proto trvá na své výpovědi, kterou mu den předem podal a v daný den mu ji opět předložil. Mohl svému nadřízenému dát dva stejnopisy výpovědi znovu, nebo je na místě předat personalistovi a trvat na přijetí výpovědi. Jedna kopie by mu zůstala a výpověď by byla doručená a platná. František by nejspíš ztratil pár kapek potu navíc, ale jinak nic. Výpověď je totiž jednostranný úkon a zaměstnanec nemusí udávat žádný důvod. Stejně tak se nemusí nechat přemlouvat k něčemu, co mu nevyhovuje. Je však třeba trvat na svém. Pokud by výpověď na místě z jakéhokoli důvodu nebyla přijata, pak ji František mohl odeslat doporučenou poštou k rukám zaměstnavatele. Datem převzetí by se výpověď stala doručenou a začala by běžet zákonná výpovědní lhůta. Ukončit pracovní poměr dohodou, o které se Františkův šéf zmínil, je dle § 49 zákoníku práce možné. Zde je však potřeba onu dohodu společně nalézt a domluvit se také na datu ukončení pracovního poměru, což ve Františkově případě nenastalo.

Ve výše popsané situaci se se mnou František spojil – bohužel však až s oním příslovečným křížkem po funuse a nedalo se toho už mnoho dělat. Bylo by možné domáhat se právní cestou neplatnosti dohody podepsané pod nátlakem, ale to by znamenalo další jednání a potenciální konfrontaci se šéfem, čemuž se kandidát chtěl za každou cenu vyhnout. Celé šéfovo jednání bylo Františkovi velmi nepříjemné, u personálního oddělení zastání nenašel, a proto už nechtěl se svým současným zaměstnavatelem nic dalšího řešit.

Závěr

Zde je poučení jasné – nenechat se zastrašit a vmanipulovat do něčeho, co je Vám nepříjemné. Zaměstnavatel nemá právo klást Vám podmínky ukončení pracovního poměru jako třeba delší výpovědní lhůtu, nebo dokončení projektů. Může Vám sice něco takového navrhnout, ale je jen na Vás, jestli s takovou podmínkou budete souhlasit. Pak se už nejedná o jednostrannou výpověď, ale o ukončení pracovního poměru dohodou, na kterou však nemusíte přistoupit. Debata s nadřízeným o výpovědi nebývá příjemná záležitost. Lze ji však pojmout korektně, konstruktivně a v mezích dobrých mravů. Pokud na nekorektní přístup, nátlak, či manipulaci narazíte, nikdy nic nepodepisujte, dokud se o tom s někým neporadíte a vše si řádně nepromyslíte. Ne každý má dostatek odvahy či asertivity oponovat svému šéfovi a takovou situaci bez problémů ustát. Pamatujte si však, že zákoník práce chrání v prvé řadě zaměstnance, takže nemáte co ztratit.